Kampaň za volební právo žen se začala rozvíjet od poloviny devatenáctého století. Byla spojena s bojem za rovnoprávnost žen. Tehdejší bojovnice za rovná práva se nejmenovaly feministky, ale říkalo se jim sufražetky. Historie sufražetek je velmi zajímavá, bohatá a pochopitelně plná emocí. Sufražetky neváhaly za svá práva bojovat.
Rušily různé veřejné schůze, vytloukávaly okna, držely hladovky a nebránili se i přímému teroru (vypalování budov). Toto bylo možné vídat v Americe, Velké Británii, ale také Rusku. Ženy často končily ve vězení a pokud držely hladovku, jídlo jim bylo vnucováno násilím.
První byl Nový Zéland
První zemí, která ženám přiznala volební právo byl paradoxně Nový Zéland v roce 1893, po něm to pak byla Austrálie v roce 1902. To znamená, že na začátku 20. století existovla pouze jediná země, ve které ženy směly volit.
Ve mnoha zemích volební právo získaly ženy v průběhu první světové války. Vnucuje se hypotéza, že za volební právo vděčí ženy mimo jiné také vysoké úmrtnosti muž v průběhu první světové války.
Jistě překvapí, jak pozdě v některých evropských zemích získaly ženy volební právo. Pro zajímavost Španělsko – 1931, Francie, Itálie – 1945, Belgie – 1948, Maďarsko – 1958, Švýcarsko – 1971, Portugalsko – 1976.
Poslední zemí, kde ženy získaly volební právo byla Saudská Arábie v roce 2015.
V někdejším Československu ženy získaly volební právo v roce 1919. Volební právo je spojené se vznikem první republiky. Hlavními bojovnicemi za volební právo žen v naší zemi byla politička a novinářka Františka Plamínková a dcera Tomáše G. Masaryka Alice Masaryková.
